My šachisté jsme na sebe náležitě pyšní. Ačkoli se vždy tváříme, jaký vtip jsme to neřekli, skutečně máme pocit, že jsme krásní, šarmantní, přitažliví, vtipní, inteligentní, šikovní, silní, rychlí, zkrátka der Übermensch. Nebo také der Alpha-Tier a der Führer! Já jsem si to o sobě také myslíval. V poslední době jsem ale dostal nejeden signál, že žádný alfa samec nejsem, a nemohu si tudíž nárokovat právo na oplodňování samic v okolí. Nespočet facek a tři trestní oznámení budiž dostatečným důkazem.
Jak to tedy s námi je? Jsem já pouze zmetek mezi šachisty, nebo naše dokonalost je skutečně pouze mýtus srovnatelný se socialistickým rájem? Poptal jsem se mě známých i neznámých tváří v nejmenším světovém velkoměstě. Některé odpovědi bolely.
Jako první potkávám v čimické hospodě sympatickou Terezku. Je jí 21 let. "Když jdu k nám do hospody na pivo, tak tam sedí skupina intelektuálů s hlavami dohromady. Řeší nějaký utkání v šachách a myslí si, že je to sport. Zajímalo by mně, která holka by s nima souhlasila." Co jsou tedy šachy jiného, když ne sport? "Nudnost." Je některý z nich fešák? "Ani ne."
Přestože první odpověď nebyla zrovna pozitivní a menší přitažlivá blondýnka vedle ní se drží smíchy za břicho, přistupuji k ní a ptám se na podobné otázky. Kristýna je stejně stará jako Terezka a vůči šachistům je stejně přísná. "Když počet šachistů v místnosti přesáhne jedna, zmocňuje se mě panika." Panika? Jakého druhu? Chceš mlátit hlavou o zeď, vraždit, utéct nebo mlčet? "Od všeho trochu, ale většinou jen mlčím a o všem ostatním pouze sním." Myslíš si, že stará pověra, že každý šachový hráč je alfa samec, je pravdivá? "O tom slyším prvně. I když mohlo by to tak být, vezmu-li v úvahu, že ve ‚smečce‘ mimo šachistickou obec je často jediný."
V naději na lepší výsledky opouštím lokál a jdu na smluvenou schůzku se dvěma kamarádkami, které mají k šachistům mnohem blíže, a budou tak moci lépe ocenit jejich kvality. Anička mi hned zpočátku dává naději, když říká, že v šachistech je cosi zajímavého a mysticky záhadného. "Na druhou stranu jsem vás viděla párkrát hrát v hospodě a přišlo mi to trochu divné. Jste blázni, koho jiného by mohlo bavit hrát jednu hru pořád dokola? Ty tahy se podle mě pořád opakují." Přes nepříliš pozitivní intermezzo Anička situaci zachraňuje, když přiznává svoji náklonnost k jednomu z nás. "Líbí se mi jeden, ale jeho přítelkyně mi slíbila zlomený ruce, takže si to nechám pro sebe."
Devatenáctiletá Anetka si dokonce přinesla i poznámky. Vypadá ale, že nám to chce spíš natřít, než aby zvedla moje pokroucené sebevědomí. "Za svůj život jsem jich poznala kolem třiceti. Nevím, zda je to hodně, či málo, ale nechci je házet do jednoho pytle." Do dvou pytlů? "Najdou se mezi nimi normální lidé, u který by mě to opravdu nenapadlo, ale jsou i tací, na kterých to poznám na první pohled." Mluvila o šachu jako o tělesném a mentálním postižení. "Choroba to přímo není, ale jsou lidi, kteří o ničem jiným nemluvěj." Omlouvám se za přerušení a dozvídám se, jak typický šachista vypadá. "Brejličky, flanelový košile, ponožky v sandálech, prestiže." Sundávám brýle i ponožky a dál se soustředím pouze na Anetku. "Pokud se člověk nějakou zvláštní náhodou ocitne v hospodě uprostřed stolu plného šachistů, je to pro něj utrpení, neboť jejich téměř jediné téma k hovoru je jak jinak – šachy. Nedej bože, když ještě vytáhnou šachovnici a se slovy: ‚Neboj, zahrajeme si jen dvě, tři hry,‘ pak hrajou další 3 hodiny. Radovat se z toho, že každému na šachovnici zbývají ‚jen‘ 3 figurky a že to brzy skončí, nemá smysl, neboť pak ještě další hodinu a půl probírají koncovku a další možné varianty."
Orosený upadám do židle a tajně si za zády objednávám rum se zelenou. Anetka nerušeně pokračuje a já se cítím poníženěji, než když mě zmlátila holka. "Další z mnoha věcí, kterou jsem vypozorovala, je, že většina šachistů je v poměrně vysokém věku ještě svobodná a bezdětná (v horších případech bez jakýchkoliv sexuálních zkušeností nebo dokonce i asexuální). Ono se ale není čemu divit, když většinu svého času tráví v šachovém oddíle, načež jdou opět do hospody, kde si se zvláštním smyslem pro humor, známým nejspíše jen jim, vyprávějí zážitky z předchozích her." Jelikož je Anetka znalá šachových termínů, ptám se, zdali se liší šachisté i podle ELa? "Přímá úměrnost – čím vyšší ELO, tím vyšší abnormalita." Proč ale s námi do té hospody tedy pořád chodí? "I přes jejich nedostatky, jsou to celkem fajn lidi, se kterýma je občas i zábava."
Abych měl vizi úplnou, hledám ještě slečnu, která s šachisty v pravidelném (sociálním) styku nebývá. Co když se předchozí subjekty výzkumu dostaly do spárů šachistů prasáků, kteří se více než hře věnují konzumaci alkoholických nápojů? Co když svůj čas tráví s chudáky, kteří neuhráli jedinou velmistrovskou normu? Co když? To by byl jejich názor přeci pochopitelný.
Chvíli se rozhlížím po Jungmannově náměstí a hledám svoji poslední oběť. Nakonec se jí stává studentka VŠE Lenka. Věk prozradit nechce, ačkoli je hned jasné, že nemá co skrývat. Co se ti asociuje se slovem šachista. "Musí to být zvláštní lidi. Napadly mě teď ti divní roboti z filmu Transformers," bleskově odpovídá Lenka. Po chvíli přemýšlení nás připodobňuje k medvídkům mývalům. Určitě si myslí, že jsme čistotní. "To ne, spíš jste celí hňedošediví." Prosím? "A taky chlupatí." Jejda.
Zdá se, že jsme dopadli hůř než sedláci u Chlumce. Pochopitelně opak je pravdou. Já sice tomuto šílenému světu moc nerozumím, ale jedno je mi jasné. Doma mají chudáčky a opravdu kvalitní materiál jim nezbývá než pomlouvat.
Žádné komentáře:
Okomentovat